Píseň osamělého pastýře

Bloumám, chodím
s ovečkami
po horách,
dolinách,
jen sám a sám.
V sněhu dešti
v horkém slunci
pořád sám,
nikoho
tam nepotkám.

Můj život je
přesto překrásný,
od píšťalky
zní ozvěny.
Hory sluníčkem
prozářené
neměnil bych s nikým,
s nikým.

Po ránu, když
vyjde zlaté sluníčko,
i doliny prozáří
a vyženu já své ovečky
na louku,
na čistinku v lesíčku.
Pěkně se tam popasou.
Pak vezmu svou
milou píšťalku,
tam zahrám svou
krásnou písničku.
Ona doletí
k milé s větrem v dál,
tam k dalekým roklinám...

Má milá
když uslyší
líbezné trylkování
mé fujarky,
v tom její srdce
hned zaplesá radostí
z velkého šťěstí,
ví že se k ní zas navrátím.
I já na ni
pořád myslím,
že se k ní pak
brzy navrátím,
ale ty hory
nemohu
opustit...

Ty hory jsou
moje otčina
a ty říčky jsou
plné života.
Nad lesem zní
tlukot slavíků,
to všechno je
život můj...