Lavička v jasmínu

Kroky mé samy jdou cestou kterou znají,
petřínská zákoutí jarem rozkvétají,
kroky mé samy jdou až k lavičce naší,
tam je mnohem snažší chvíli snít.

R: Kéž lavičko, kéž bys promluvila
   vždyť ty vlastně dávno patříš k nám,
   ruka má tě kdysi poranila,
   když jsme ryli srdce a v něm monogram.
   Tys nás tenkrát spolu seznámila,
   polibky jsi kryla jasmínem,
   o štěstí jsem v obětí tu snila,
   Petřín zdál se rájem a ráj Petřínem.

Tys tady slyšela všechny moje stesky,
snad jsi i viděla slzu v očích stát,
více však vzpomínám jak byl svět hned hezký,
když řekl: mám tě rád.

R: Kéž lavičko, kéž bys promluvila
   vždyť ty vlastně dávno patříš k nám,
   ač nám léta hlavu postříbřila,
   stále k tobě ráda chodívám.