Prázdný stůl i židle prázdné

Nikdy jsem tu bolest neznal,
bohužel teď už ji znám,
prázdný stůl i židle prázdné,
přátelé-proč jsem tu sám?

Tady v nás ten oheň vzplanul,
slovu zítra šli jsme vstříc,
dnes to slůvko krutý cenzor pokřivil
na nikdy víc.

Tady sedal v koutě Grantér,
Enjoras i Jean-Pruvert,
tady z víry čin se rodil,
a možná s ním i strach však větší váhu měl
ten sen, sen nádherný co volal,
k barikádě poslední, tam v tmách.

Chlapci odpusťte mi prosím,
že jsem živ, že jsem tu dál.
Kolik útrap život bez vás,
kolik slz a muk mě stál!

Jako přízraky vás vídám,
jste jen přelud, jenom stín,
prázdný stůl i židle prázdné,
proč tu být když není s kým?

Jen ať nikdo z vás - se neptá,
zda ta oběť smysl má.
Prázdný stůl i židle prázdné,
nevěří už v nic jak já.